Nejkrásnější 60th léta a naše lásky. Přirozený a krásný zvučný hlas při kterém mrazí a vyvolá vzpomínky. Yvonne Přenosilová a další výběr!

Yvonne

Strach a lež součást výchovy dětí. Už víte proč v Česku se krade, podvádí i lže beze strachu?

Veselé dítě bez úzkosti a strachu

Na nehostinné a strohé chodbě polikliniky postává řada matek s malými miminky. Jedna po druhé vcházejí s napůl vysvlečenými dětmi do otevřených dveří ordinace na sono kyčlí. 

Jedna žena má s sebou i staršího chlapečka. Může mu být tak pět let a viditelně se nudí. Co taky dělat, když všude jsou jen dřevěné lavice, kočáry a mimina. Některá i vřeštící.

Chlapec bloumá kolem své matky a odmítá sedět na místě.
„Když budeš zlobit, tak ti pan doktor dá injekci!,“ zjednala si poslušnost svého syna.

Strach a lež součást výchovy dětí

Strach, který (možná) donutí děti poslechnout – tedy zařídí, aby se chovaly tak, jak my očekáváme, ale....
… sebere jim důvěru, že jsou v rodině v bezpečí. Respektive, že jsou ve světě v bezpečí.
A tak se začnou bát. A když se bojí, jsou ve střehu. A když jsou ve střehu, reagují přehnaně. A když reagují přehnaně, tak je rodiče „musí“ krotit. A nebo se ve strachu stáhnou a raději nereagují. Čekají, až se svět prokáže, že je bezpečný. A když jsou takto na čekané, tak je rodiče „musí“ postrkávat k aktivitě, k životu.
Vychovávat zastrašováním je špatné. Je to snadné, je to poměrně slušně účinné, ale je to faul na naše děti. Podpásovka, která se nám vrátí.
Manipulace strachem děti totiž učí, že vždy je tu někdo větší, silnější, zkušenější, mocnější, kdo je sleduje a čeká na chybu, aby je potrestal. V tom se špatně žije. Těžce a bez radosti.

A přitom se tyto děti zastrašováním prakticky nenaučí nic o partnerské komunikaci, naslouchání, domlouvání, schopnosti vyjít jeden s druhým a najít společné řešení. Postupně je takto udusávána jiskřička spontánnosti, radosti a životní vášně, se kterou na tento svět děti přicházejí.
A pak přichází puberta, kdy zastrašované děti mají příležitost poslat vyhrožující autority někam. A je dobře, když to udělají, protože jen tak mají možnost najít zpět svoji sílu, která jim byla odňata vyhrožováním. Až když odmítnou rodiče i s jejich faulovatými taktikami, osvobodí se od strachu z potrestání a to je opojná zkušenost. Čím víc strachu na ně bylo navaleno, tím bouřlivější puberta.

Poznámka: Už víte tedy proč v Česku se krade a podvádí beze strachu? Možná také proč je tolik alkoholiků? Úzkost (anxiosita) a strach mají své kořeny v dětství.

Proč asi jsou předepisována lékaři ve velkém množství psychofarmaka (Prozac a j.)

Proč asi děti křičí ze spaní a některé se pomočují v noci?

It'is a George

His Royal Highness Prince George of Cambridge

The baby

will be known as His Royal Highness Prince George of Cambridge. The Duke and Duchess of Cambridge announce they have named their son George Alexander Louis.

První máj lásky čas

Mladý a načepýřený...

Slůvko máma a co je víc jenom ta ti všechno dá

Klikněte pro zvětšení fotografie

To je máma, zlatá máma jenom ta ti všechno dá...

Šťastné dětství

Plameňáci variace pohybu

Rodinné putování a výlety připraví šťastné dětství. Výlety, ano ty výlety s dětmi. Těšení a velké radosti.

Vyrůstal jsi v 50-tých, 60-tých, 70-tých nebo 80-tých letech? Jak jsi to vůbec přežil ?

Bezpečné a šťastné dětství

Auta neměla bezpečnostní pásy, opěrky hlavy a žádný airbag, na zadním sedadle bylo veselo a ne nebezpečno.
Dětské postýlky a hračky byly barevné a natřené jedovatými nebo přinejmenším pochybnými laky.
Neexistovaly žádné dětské pojistky na zásuvkách, dveřích aut, dózách s léky a chemických čistících prostředcích.
Na kole se jezdilo bez helmy.
Pili jsme vodu ze zahradních hadic a jiných pochybných zdrojů a ne minerálku ze sterilních lahví.
Stavěli jsme motokáry. A ti z nás, kteří měli to štěstí, že měli u domu asfaltovou silnici, zkoušeli lámat rychlostní rekordy... aby potom eventuálně v polovině zjistili, že zapomněli na brzdu. Po několika nehodách byl i tento problém většinou vyřešen.
Směli jsme ven jen s jednou podmínkou - že budeme do tmy zase doma. Neexistovaly mobilní telefony, nikdo nevěděl kde jsme a co děláme. Neuvěřitelné.
Školní vyučování bylo pouze dopoledne a na oběd jsme byli doma.
Měli jsme modřiny a odřená kolena, zlámané kosti a někdy i také vyražené zuby, ale nikdy, nikdy nebyl kvůli tomu někdo obviněn - i když došlo k neshodám a rvačkám. Nikdo nebyl vinen, jen my sami.
Jedli jsme sladkosti, chleby s máslem, pili jsme nápoje se skutečným cukrem a nikdy jsme neměli problémy s nadváhou, protože jsme byli pořád venku, v pohybu a aktivní.
Dělilo se nás pět nebo šest o jednu limonádu, pili jsme ze stejné sklenice a nikdo z nás neonemocněl nebo nezemřel.
Neměli jsme Playstations, Nintendo, videohry, 99 televizních kanálů, videa, dolby surround, počítače, mobilní telefony nebo internet ... měli jsme kamarády.
Směli jsme ven, pěšky nebo na kole, navštívit kamarády, i když bydleli několik kilometrů daleko, zaklepat na dveře a nebo i jednoduše bez zaklepání vejít do domu a hrát si s nimi.
Ano. Venku, v tom nebezpečném světě. A docela sami. Jak jen to bylo možné? Hráli jsme fotbal na jednu bránu a když někdo nevyhrál, neměl z toho psychické trauma a nezbořil se proto svět.
Někteří žáci nebyli možná tak dobří jako jiní, a když zůstali sedět, tak prostě opakovali jeden rok. Nikdo nebyl proto poslán k psychiatrům nebo psychologům. Nikdo neměl dislexii, problémy s koncentrací, nikdo nebyl hyperaktivní. Prostě si jenom zopakoval jeden rok. Každý dostal svoji šanci.
Měli jsme volnost a čas na hraní, úspěchy, neúspěchy, úkoly ... a učili jsme se s tím žít.
Zůstává nezodpovězena otázka, jak jsme tohle všechno mohli přežít ?
A především, jak jsme při tom mohli rozvíjet naši osobnost ?
 
Zdroj: neznámý přišlo emailem
Fotografie vyžadují zvětšení (klik do obrázku, F11)