To je přece lidská přirozenost se vraždit navzájem, nebo ne? Nebo jsou dějiny lidstva o pěstování sedmikrásek?

JAK ŠLY DĚJINY - ILUSTRACE TEXTU

Česká protiněmecká nenávist, případně strach z jejich možné nadvlády má hluboké kořeny. 

Když vysoká šlechta a panovníci zvali do země prostřednictvím lokátorů nové osídlence z mnohem vyspělejší západní kultury, tedy z tehdejších německých zemí a svobodných měst, podporovali jejich přistěhování podobným způsobem jakým jsou dnes investiční pobídky. Tito nově příchozí byli znalostně a technologicky lépe vybaveni než stávající obyvatelé a tak samozřejmě rychleji zvětšovali svůj majetek a stávali se dominantní hospodářskou silou. Drobná šlechta která si nemohla dovolit podporovat takové akce se samozřejmě stavěla k nově příchozím nepřátelsky a vůbec je v jejich závisti nebrzdilo ani to, že prospěch z tohoto vývoje měla celá země. 

V moderní době o nevraživosti česky mluvících vůči německy mluvícím v českých zemích jako první referoval Bernard Bolzano v roce 1816. Božena Němcová v roce 1850 napsala, že Němci českých zemí by měli být vyhnáni za hranice, kam patří, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů. V úřední zprávě z Prahy z ledna 1851 ministru vnitra Alexanderu von Bach se popisovalo: „Rok 1848 způsobil, že se z mnoha jinak hodných a rozumných lidí stali blázni… Fixní idea těchto nemocných spočívá v tom, že Češi jsou vlastně opravdovými pány a vlastníky země; Němci naproti tomu pouze přivandrovalci, vetřelci a kolonisté, kteří se musí ve všem přizpůsobit a podrobit původním obyvatelům, tedy pánům v zemi; rovnoprávnost mezi Čechy a Němci nemůže tedy vůbec existovat, neboť Němci nemají vůbec žádná svoje vlastní práva… Jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat pryč ze země a pobít, neboť jen Češi sami mohou a smějí vládnout v této zemi.“ Za přibližně jedno století se Čechům jejich přání vyplnilo: českoslovenští Němci byli Čechy o veškerý majetek okradeni a vyhnáni. 

Resentiment proti Němcům promítající se do nenávisti proti EU ve které Německo dominuje a do obav ze ztráty národní samostatnosti pod německým panstvím je dosud v české společnosti, takže by stačilo jen uplatnit populismus a s trochou charismatu zaútočit na pudy českého elektorátu. Vystoupení ČR z EU by pak v mžiku bylo spolehlivě zaručeno.
Na tomto smýšlení vůbec nic nezmění fakt, že vyjma období II. světové války byli vztahy Němců k Čechům přátelské a vstřícné a díky tomu že bylo české etnikum obklopené německými územím bylo ušetřeno krvavých konfliktů které zuřily mezi ostatními slovanskými etniky.

 Nic nemůže víc ilustrovat vztah německých elit shromážděných ve frankfurtském parlamentu k Čechům než dopis Františku Palackému. Oficiální zvací dopis Frankfurtského národního sněmu nikterak nežádal, aby se Češi rozplynuli v německém národním státě. Navrhoval vytvořit spolek svobodných národů, oslovoval Čechy jako bratry a spojence:
„Vaši panovníci nosili německou korunu, vaši muži zasedali v německé radě, vaše města jsou sídlem německého vzdělání a vědy. Byli jsme vaší ochrannou stěnou proti západu, vy jste byli naší záštitou proti východu. Důvěřujte nám, pro nás je národnost posvátnou. Ve jménu práva a svobody… přijměte místo, které vám v našem středu náleží".
Patrně není třeba dodávat že Češi se k této výzvě obrátili zády.
Výroky tohoto parlamentu také zvláště ležely v žaludku Karlu Marxovi, který je zlobně odsuzoval. Není divu, že lidská svoboda je pro jeho následníky stále nepřítel číslo jedna stejně jako pro české nacionály.

Stále platí co napsal historik Josef Pekař: „Smysl českých dějin je, že Čechové, kdykoli se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí vzápětí nedostatkem rozumné umírněnosti – a to jak v oboru života politického, tak duchovního“.

Jindřich Čech, sociální sítě

#Krásná země česká, Aktuální info, Bilance, Česká písnička, Debaty a názory, Můj pohled na svět

PŘESNÝ OBRÁZEK událostí a české historie. Tady bude slušným lidem zle i od žaludku. Volí a jsou voleni psychopaté lůza i nenávist v čele se závistí šeredou!

Evropská unie není na prahu rozpadu, dělá mnohé chyby ale žádné které se nedají napravit...

Sedíme na prdeli nebo ne? V Londýně nedávno seděl...
Už ne - volte lavičky Češi je nemají!

 Myšlenka sjednocení Evropských států je už dosti letitá a do praxe ji uvedla především možná největší kontinentální politická osobnost poválečné Evropy, Konrád Adenaeur a jeho partneři de Gasperi a Schuman. 

Problémem ovšem je ale infiltrace nejrůznějších typů kryptokomunistů do vedoucích orgánů EU. 

Ti z českých voličů kteří na EU nadávají, by si měli uvědomit že i jejich hlasy poslaly do Evropského parlamentu takovou obludnost jako byl poslanec Ransdorf a když se podíváme na ty ostatní je to moc hezká sbírka kreatur.
Ti, kdo by si přáli vystoupení z EU či její rozpad si patrně vůbec neuvědomují že Československo a později Česká republika si nikdy jako stát nedokázala získat politické a hospodářské renomé. Česká politika odjakživa připomíná rej exhibujících bláznivých, zlodějských lhářů a díky tomu se na nás okolní svět dívá skrz prsty i když to při své slušnosti neříká nahlas. 

Češi jsou proslaveni svým kverulantstvím a kňouráním a to by se případným vystoupením z EU opravdu nezměnilo. 

Svoji nedostatečnost české etnikum omlouvá mýtickými bajkami: za Rakouska jsme tři sta let trpěli, první republika nebyla celá léta na pokraji státního bankrotu ale naopak patřila mezi deset nejvyspělejších států světa, republiku jsme proti nepříteli nemohli bránit a i když se žádná zrada nekonala tak jsme byli zrazeni, svoji svobodu jsme si vybojovali a loupežné vraždění sudetských Němců bylo hrdinstvím. 

Komunistům lokajsky poklonkovala většina a komunistickou stranou prošlo 2,5 milionu lidí ale celý národ trpěl komunistickou vládou. 
Teď mají čeští nacionalističtí vidláci další výmluvu, jsme vykořisťováni EU ale jak jinak, evropské peníze nám nesmrdí. V meziválečném období byli Češi nejméně oblíbeným národem Evropy. Teď to patrně nebude jiné...
Tápání a omyly české společnosti jako je například volba prezidenta Zemana je způsobena tím, že značná část obyvatel pochází z nejnižších poměrů a to nejen společenských ale především morálních. Spousta lidí kteří uměli vzít život do vlastních rukou emigrovala (snad 1 milion) a tenhle trend pořád platí. 

Tvrdé lidové jádro, továrenský proletariát, potomci sluhů, podomků, čeledínů a služek jsou ti kteří volí Zemana, komunisty a levici a touží po vládě silné ruky. Přetrvává v nich nenávist ke všemu co je převyšuje a závist spojená s podlostí lokajů. 

Pověstné lidové české hulvátství se stalo normou chování. Politické elity které byly zvoleny ve svobodných volbách jsou přesně odrazem tohoto stavu. O kterém z politiků můžeme říci že není diletantský psychopat? O které politické straně můžeme prohlásit, že ta umí vládnout a dokázala vytvořit prosperující stát s respektovatelnou justicí? 

V čele státu se vystřídali v podstatě všechny hlavní strany. Průběh byl zhruba stejný, zvyšování státního dluhu, diletantská řešení všeho co vlády dostaly na stůl a úpadek zdravotnictví, školství a veřejných služeb. Žijeme nad poměry, vyšší úroveň financují obrovské dluhy a nikdo se nestará o to, kdo je zaplatí.

 Dostáváme dotace z EU a tím látáme díry v rozpočtu. Tatíček Klaus - Pružinský nás nabádá k vystoupení z EU. Uvědomují si ti, kteří s ním souznějí,že to bude pád ekonomiky, a nástup ruských pořádků?

Jindřich Čech, sociální sítě internetu

#Analýza, Bilance, Devastace zmar mafiánství lenost opilství, Pravda, Můj pohled na svět, české hovory na netu, Český web

Bilance. Kdo to v naší společnosti soustavně a cílevědomě vyvolává strach a nenávist? Boj dobra se zlem je trvalý zájem a aktivita skutečného lidství.

Praha (od Helena S.)

Kdo to v naší společnosti soustavně a cílevědomě vyvolává strach a nenávist?

Kdo stále, ať už podprahově nebo zcela "na solar", ze všech problémů (a ony objektivně existují!) viní společenství demokratických států, mezi které jsme tak toužili patřit a dlouhá léta nám to bylo násilím odepřeno? Mimochodem: smí se do nich ještě zahrnovat i USA nebo je to už jednou provždy nová "říše zla" a všeho špatného futrál?

Kdo vytváří neustále nějaký obraz záludného zavilého nepřítele, který nemá nic jiného na práci, než srazit na kolena naši bohabojnou zemi tak oplývající mlékem a strdím? A co je cílem této "masáže strachem?" Kdo za ní stojí? Jaké má ambice? Co je alternativou?

Pár otázek na weekend. Když už je venku taková mlha...


Martin Stropnický, sociální sítě




Poznámka: Boj dobra se zlem je trvalý zájem a aktivita skutečného lidství.

70. let po válce bilancujeme a vzpomínáme. Rus obsadil co chtěl! Krásnou a bohatou zemi uprostřed Evropy. A drancoval...A drancoval, co to šlo!

Praha 1945

Přesně před 70 lety, 6. května 1945, 

Pražské povstání bylo masakrováno jednotkami Wehrmachtu a SS. Zatímco bojující rozhlas volal na pomoc všechny spojence, Stalin zakázal Američanům překročit demarkační linii, aby mohla 3. armáda generála Pattona pomoci těžce krvácející Praze.

A tak ti, kteří mohli pomoci, museli zůstat stát. Je o to absurdnější, že jejich postup nezastavil tvrdě se bránící nepřítel, ale spojenec.
Co na tom, že to měli jen 90 kilometrů...
Co na tom, že mohli Prahu osvobodit ještě ten večer...
Co na tom, že mohli zabránit mnoha lidským a materiálním ztrátám...
Z vůle Stalina, který sledoval jen vlastní cíle a zájmy, Praha hořela a Pražané umírali po tisících.

Opravdu ze srdce ti děkujeme, soudruhu Staline! Kdybychom tě neměli, museli bychom si tě snad vymyslet.

Čas utíká stále rychleji, ...někdy si tak ráno u zrcadla říkám „ neznám tě, ale umeju tě“, ale jakmile se proberu, tak si uvědomím, že je to pořád jeden velký mejdan, že je to prostě Velká Nádhera. Tak teď celá napnutá čekám.. copak bude dál?

Někdy si tak ráno u zrcadla říkám...

Tak bych chtěla ještě jednou hrooozně moc poděkovat VŠEM za všechna ta milá přání, no a když už má člověk jednou ty narozeniny, tak mu to prostě nedá aby se nevyhnul nějaké trapné životní rekapitulaci...
Takže si tak říkám, co mi ten dosavadní život dal a co vzal a přicházím na to, že to vlastně bylo všechno úplně skvělý. 
Začalo to báječným dětstvím a mládím, které jsme strávila v bytě na nábřeží naproti Mánesu, kde rodiče pořádali takový nikdy nekončící mejdan, na kterém se mohutně popíjelo, kouřilo a diskutovalo, všichni totiž měli, díky rusákům, spoustu času.. Společně s námi bydlela také pomatená babička, která asi nikdy tak nějak úplně nepochopila, že přišli komouši, všechno jí sebrali a její krásný byt rozdělili na dva. Takže tam, ve stínu starožitného nábytku, pořádala večírky pro své přeživší buržoasní kamarády, čemuž skoro vždy předcházela návštěva kadeřníka, který ze mě udělal blonďatého andělíčka a babička mě pak předváděla jako opičku Judy a nutila mě jíst kaviár, který jsem plivala a tajně cpala do kapes nějakých báječných šatiček, které pak máma musela prát na valše a příšerně nadávala. Tak jsem ho raději později úspěšně cpala a vtírala do rohů a záhybů babiččina úžasného biedermeier sofa. Tato parta žila ve vzpomínkách, tak nějak mimo realitu, a já byla nucena stále poslouchat o tom, jak zakládali Devětsil, kdo s kým chodil v Paříži ve 30tých letech, jaké báječné paneláky tam postavil jakýsi Corbusier, (Kačenko víš, ten, co sedával tam, co sedíš teď ty) a jaká je škoda, že babičce shořely všechny to obrazy od Štýrského, Toyen, Zrzavého a dlaších kámošů, což mě ale vůbec nezajímalo, páč jsem chtěla skákat gumu s holkama na plácku u Vojtěcha. 
No a v neposlední řadě jsem toto období strávila s o devět let mladším bráchou, se kterým jsme musela sdílet pokoj, což mě speciálně v pubertě nevýslovně sralo... byli jsme absolutně nekompatibilní dvojice,... já sjížděla na kazeťáku Sex Pistol a cvičila na bicí, on skákal, ověšen puškami ze západního Německa, po starožitném prádelníku a hrál si na Pražské povstání...Občas si mě vyzvednul můj německý děda a se slovy „cholka, ve zdravém těle, zdravý duch“ jsme vyrazili pěšky na Pražský Hrad, kam jezdili autobusy se západoněmeckými turisty. Byla jsem po dlouhé době první holka v rodině a splňovala jsem absolutně všechny parametry dětí vybraných do akce Lebensborn, takže se tam se mnou děda Franz chlubil a občas se nám dokonce podařilo vyloudit colu nebo fantu v plechovce, což byla tenkrát velká vzácnost a já jí pak doma usrkávala třeba i dva dny.
V období puberty začala jedna velká jízda... už jsem nemusela jezdit na chalupu ani na Rujánu, čas jsem trávila na skateboardu na Strahově, na zakázaných koncertech, v zahradní hospodě na Žofíně, na diskotékách, případně jsme o víkendech doma u Mánesa, když naši odtáhli bráchu na chalupu, vesele propalovali peřiny při bujarých večírcích. 
Všude bylo spousta kluků a zábavy, takže dobu, kdy bych se měla vzdělávat a dělat demi plié a piqué na konzervatoři, jsem trávila převážně v Depresu, v hodpodě U sviní, případně ve vinárně U Křížovníků. V té době se ze mě taky stal tak trochu sportovec, což byla v naší rodině, velká novinka …v zimě jsem vyrážela s partou na Boží dar a v létě na skateboardové závody. V obou případech se ale více než na sportovní výkony, kladl důraz spíše na večerní a noční řádění.
Toto období trvalo celkem dlouho, pořád bylo všude spousta kluků a zábavy, akorát se trochu proměnili podniky.. později bylo in vysedávat ve Slávii, pařit u Kafků a končit v Orlíku, nad kterým jsem bydlela, což bylo velmi praktické. Začalo se více diskutovat, všichni jsme najednou hrozně četli a měli názor na všechno, kluci přestali mít beďary, holky si holily nohy, všichni začali tak nějak intouštět a začala se klubat, v dnešní době tolik propíraná, Lumpenkavárna.
Pak tak nějak člověk trochu dospěl a najednou ta Praha byla taková malá a špatně se dýchalo, komouši se roztahovali všude a všude kolem nás kroužil strach. Kluci se báli vojny, holky se bály, že otěhotněj a budou muset před komisi, doložky se v naší partě moc nevydávali, někteří kámoši se nedostávali na školy, kam chtěli, jiní kámoši si zase pořizovali červené legitky, aby se na ty školy dostali a měli ten život jednodušší,... tak bylo na čase zvednout kotvy a jít dál....
No a pak, v té kapitalistické cizině, člověk tak nějak dospěl úplně, zažila jsem období hledání identity a chudoby, naučila se být pokorná k určitým věcem, zjistila jsem ,že nic není zadarmo, začala jsem si vážit věcí, které jsem dříve brala jako samozřejmost, potkala jsem spousta skvělých lidí a navštívila spoustu zajímavých míst, naučila se několik řečí, našla konečně vztah k té nenáviděné a rodinou vnucované němčině a začala věřit, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Kluků bylo pořád všude spousta, zábavy ovšem méně, páč už nebylo tolik času…
No a pak, když už jsem byla tak nějak dospělá úplně, tak jsem si pořídila přítele, myčku, pračku, auto a krásnou, chytrou, prostě úplně nejbáječnější Jůlinku a začalo období zodpovědnosti, což se ale nevylučovalo s další zábavou..Ve východní Evropě začal obrovský mejdan, tak jsme s Julčou tak nějak stále pendlovaly, mezi domovem v Bruselu a Berlínem, kde se začínali kamarádit Ossi und Wessi a kde jsme si užívali díky tátovi schicky micky života. Taky jsme čím dál častěji jezdily do Prahy, kde se stal prezidentem náš soused z nábřeží, kde se začaly prodávat nějaké směšné kupony, díky kterým měli češi náramně zbohatnout a kde se začali objevovat moji a mých rodičů kamarádi, kteří byli Husákem vyhnáni ze země. Komouši museli vrátit, co ukradli a já si postavila dům, zasadila strom, rozešla se s přítelem, potkala spoustu dalších báječných lidí, užívala si dovolené s Julinkou, naučila se vařit, koupila si svůj první počítač, naučila se pracovat s excelem a vytvářet mé milované tabulky.. 
No a pak už byl člověk tak hrozně dospělý, že si říkal, co jako bude dál???? Tak jsem si našla jednoho toho Husákova vyhnance a v období, kdy tzv biologické hodiny pomalu dotikávaly, si pořídila Homolky, no a začal pěknej fičák... 
Za svůj dosavadní život jsem absolvovala dohromady cca 25 školních besídek, sjela jsem cca 20km pozadu na lyžích a při tom neustále opakovala „špičky k sobě“, spotřebovala jsem tuny balíků papírových plen, hektolitry sirupu na kašel, několik balení tekutého pudru na neštovice, do zblbnutí jsem se všemi potomky opakovala tdnka, tdnka a bdouček bdouká, navštívila jsem mnohokrát různé dětské pohotovosti a zažila spoustu řevu při povinných očkováních. 
Nikdy by mě ale nenapadlo, že já, vychovaná v absolutně nesportovní rodině, kde jediným trochu uznávaným sportem byl tenis, budu další z dekád vstávat před pátou, trávit skoro veškerý volný čas na zimních stadionech, zavazovat brusle, nandavat chrániče, pít kafe z automatů, fandit, dojímat se....a už vůbec by mě nenapadlo, že mě to bude bavit.... 
Čas utíká stále rychleji, ...někdy si tak ráno u zrcadla říkám „ neznám tě, ale umeju tě“, ale jakmile se proberu, tak si uvědomím, že je to pořád jeden velký mejdan, že je to prostě Velká Nádhera.
Tak teď celá napnutá čekám.. copak bude dál????


Kateřina Černá  sociální sítě