Ti lidé, kteří je tehdy, v roce 1946, volili, by měli do smrti chodit s hvězdou (ale červenou a pěticípou) s nápisem: Já za tohle všecko můžu!

Komáři, to je nick neboli přezdívka hmyzu jako parazita

Já za tohle všecko můžu!

„Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého života rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj. Dobrovolně, ve svobodných, skutečně svobodných volbách! Jednačtyřicet procent voličů tehdy hlasovalo a odhlasovalo otroctví v ruském područí na kolik generací dopředu.

 Pak už se nikdy nic nedalo spravit, pak už žádné svobodné volby nebyly. Pak už byly jen kriminály, procesy, popravené ženské a znova kriminály, pak už byla jen ta obrovská lavina asiatské lži, to smrtící sevření asijského hnoje.“  Ať mi nikdo nevykládá, že tohle ti tehdejší voliči nemohli tušit! Koneckonců za neinformovanost se platí (a oni informovaní být mohli, moskevské procesy, Katyn, pakt s Hitlerem a všechno další mohlo otevřít oči každému, kdo byl ochoten vidět a nedat se zblbit propagandou a už tehdy viktoriánským radikalismem), jenže oni za svou neinformovanost či pitomost nechali zaplatit druhé – několik generací dopředu odsoudili k placení za svou blbost.  Člověk by měl vidět věci tak, jak jsou, ve vší krutosti a nezalepené chlácholivými flastry výmluv, pozdních vytáček a polopravd.

Ti lidé, kteří je tehdy, v roce 1946, volili, by měli do smrti chodit s hvězdou (ale červenou a pěticípou) s nápisem: „Já za tohle všecko můžu! Já jsem dobrovolně hlasoval pro doživotní otroctví pod sovětským režimem.“

 A ti, kdož volili tehdejší sociální demokraty, ti už nemají ani výmluvu toho lpění na předpotopním, zastydlém radikalismu – to už byli jen a jen hlupáci, kteří si mysleli, že volit sociální demokraty v roce 1946 bude stejně bezkonsekventní jako v roce 1935. Tyhle hloupé Jonáše leviatan samozřejmě sežral první. Ale oni nad propastí hrozícího půlstoletí nebo století v nesvobodě si neodpustili volbičku s výhradou: my sice nejsme komunisti, ale taky nemáme nic společného s protikomunistickými, „reakčními“ stranami.  My jsme sociální demokraté. (Majerovci ovšem byli předem destinováni k porážce, ale i oni sehráli neblahou roli už tím, že se v situaci hrozící katastrofou rozhodli pro „výhradovou“ enklávu v prohnilé straně, místo aby šli zásadně proti komunistům.) Definitivní porážce demokracie pak nahrála právě celá (celá odvedená jak stádo ovcí) sociální demokracie, ve spojenectví s níž získali komunisti většinu (myslím něco přes 50 procent) a mohli přistoupit – vybaveni potřebnými ministerstvy a poslanci – k naplánování machtergreifungu zvaného Únor 1948. Sovětská intervence ve prospěch komunistické menšiny by byla tehdy nemyslitelná, byla to léta, kdy Stalin ještě neměl atomovou bombu, jenomže idioti s volebním právem se v roce 1946 postarali o to, aby v Československu byla komunistická (+ sociálně demokratická) většina. Pak už bylo možné všechno.  Pak už všechno jelo jako po másle. A tak to budu opakovat znova a znova: kdo za tenhle srab trvající už třetinu století může? Ti, kdo v roce 1946 v Československu hlasovali pro komunistickou partaj. Ti a nikdo jiný. Jakékoli vymlouvání a zamezování téhle krutě jednoduché skutečnosti znamená úhybné myšlení, lhaní si do kapsy, lež lidí se zkorumpovanou mentalitou, kteří i po víc než třicetiletém válení v rudé žumpě si pořád budou hledat nějaké vytáčky, že „ono by to bylo bejvalo dopadlo blbě, i kdybysme…“ Hovno! Vy a nikdo jiný jste jim pomohli k moci! Vy a nikdo jiný! Voliči kandidátky číslo 1 z roku 1946.


Zdroj: Zábrana, Jan: Celý život – výbor z deníků 1948/1984, Torst 2001.


Básník Jan Zábrana sdíleno sociální sítě a webové stránky

Dne 11. září 2001 se stal terorismus hlavním nepřítelem, protože moderní společnost se ukázala být křehká a zranitelná.

11. září  2001

Stačil jsem si přezout boty a právě když jsem doběhl k obrazovce, viděl jsem v přímém přenosu, jak do druhé věže naráží další letadlo a jak se obě chlouby města New York hroutí k zemi. 

V té chvíli již bylo jasné, že nešlo o nehodu, ale o strašlivý teroristický útok. Jak se později ukázalo, pouhých 19 mužů uneslo čtyři dopravní letadla a s nimi způsobili katastrofu, při níž zahynulo 2996 lidí, vesměs civilistů. 

Již dříve se svět otřásal hrůzou z násilných činů, například při olympiádě v Mnichově; terorismus však zůstával okrajovým jevem, s nímž, jak se zdálo, se dokáže moderní společnost vypořádat. Dne 11. září 2001 se stal terorismus hlavním nepřítelem, protože ona moderní společnost se ukázala být křehká a zranitelná. 

Válka, která tehdy začala, trvá dodnes a přes nasazení nejúčinnějších bojových prostředků terorismu neubývá. Stal se trvalou součástí našeho světa a udržet ho co nejdále od našich domovů bude vyžadovat trvalé úsilí, při kterém ale umírají lidé. Je to jistě nepříjemná skutečnost, máme-li se však před tímto nebezpečím ubránit, je nezbytné ji vzít na vědomí. 

Ano, jen když v sobě nalezneme odvahu podívat se tváří v tvář pravdě, můžeme správně jednat. Lidé mají přirozený sklon zakrývat věci, které se jim nehodí do vysněné představy o životě, a tak tomu bylo i s pravou povahou terorismu. Slýchali jsme výklady o tom, že jeho příčinou je chudoba, že jsou to důsledky evropského kolonialismu, a tak si za to vlastně můžeme sami, že to způsobili Američané svým zasahováním do záležitostí, po kterých jim nic není. 

Postupně se však ukázalo, že sice teroristé důvody, které pro vysvětlení jejich činnosti vymysleli západní analytici, rádi využívají pro své ospravedlnění zejména v rozhovorech s novináři, skutečné motivy jejich jednání jsou jiné. Teroristé nás nenávidí nikoli pro to, co jsme špatného spáchali, ale pro to, že jsme. 

Ten, komu vadí zlé skutky, hledá toho, kdo je způsobil, viníka, kterého chce potrestat nebo donutit k nápravě. Teroristé viníky nehledají, ale útočí na nevinné lidi. Právě na nich páchají nejzrůdnější zločiny, aby ostatním ukázali, že se nezastaví před ničím a před nikým. Když někoho zvláště zavrženíhodným způsobem zabíjejí, pořizují videozáznamy, které zveřejňují. 

V tom jim pomáhají zejména senzacechtivá media. Cílem těchto pachatelů je ovšem vyvolat hrůzu a ochromit nás strachem, abychom se jim podrobili, až udeří. Jejich konečným cílem je získat nad námi moc. Jsou to lidé posedlí mocí tak, jako byli všichni, kdo propadli totalitní ideologii. 

Komunisté svůj mocenský cíl zakrývali údajně vědeckou teorií společnosti, nacisté se opírali rovněž o domněle vědecké zdůvodnění ras a boje o přežití, o sociální darwinismus. Islamisté volají na pomoc náboženství, ale to je pro ně jen nástrojem touhy po absolutní moci. Jak je tedy máme porazit? Stejně jako nacisty a komunisty. 

Daniel Kroupa   rozhlas.cz

AMICUS: Kontrola vědomí a destruktivní náboženské kulty znaky závislosti

AMICUS: Kontrola vědomí a destruktivní náboženské kulty znaky závislosti:

Statue of Liberty

 "Vývoj je takový, že mocenské náboženské struktury islamistů a islamistických teroristů stále se pokouší stavět kulturní bariery (Taliban, muslimské terostické skupiny jako Al-Kajda.)
Tak vzniká náboženská závislost. Dost dobrý prostředek k ovládání lidí a to i těch, co mají pokrokové myšlení. Často ideologie deprivantů na vysokých náboženských postech stále umývá a přesměrovává mozky závislých.
Náboženská závislost, není posedlost. Je to jako závislost na drogách (chemická). Nejde tedy o projevy
duševní choroby (hysterie, poruchy osobnosti, jiné disociativní stavy) jen někdy jsou duševní choroby přítomny. Jsou ale nápadně vyvinuty a okolí je zpozoruje i v náboženské komunitě.
Tato závislost je spíše obranný psychologický mechanismus, co snižuje míru stresu, napětí a úzkost. Každá tato závislost je nástrojem deprivantů, kteří ty nebohé ovečky obratně ovládají.

Jaké jsou příznaky závislosti náboženské?"

Once Upon a Time in The West Tenkrát na západě era una volta il West. Jeden z nejlepších westernů. Podmanivá hudba. Skvělí herci.

Fotografie Scan Google LIFE

Once Upon a Time in The West 

 Sergio Leone Ennio Morricone 1968 Henry Fonda Claudia Cardinale Charles Bronson Jason Robards
Nejlepší western všech dob, ve kterém nekulhá ani jedna složka. Velice nápaditá režie, skvělí herci a soundtrack, který dávno přesáhl rámec "pouhé" filmové hudby a stal se hudebním pokladem a legendou. Leone měl velmi šťastnou ruku při výběru herců (ostatně jako vždy).
Henry Fonda se své ojedinělé záporné role zhostil s bravurou (a ve Státech divácká obec nemohla vydýchat, že představitel modelových hodných hochů hraje takového hajzla),

Charles Bronson zahrál možná nejlepší roli své kariéry, Claudia Cardinale je potěchou pro oko a Jason Robards coby Cheyenne je jednou z mých nejoblíbenějších filmových postav vůbec.

The ultimate western.
Vybráno z názorů uživatelů(filmových diváků) ... Jeden z nejlepších westernů. Podmanivá hudba. Skvělí herci.

Když jsem tenhle film viděl naposledy, byl jsem malý kluk, který zbožňoval kovbojky, a klasika Sergia Leoneho mi zákonitě přišla podivná, rozvláčná, nepříliš "dramatická"... Stačilo pár let a došlo mi, že Tenkrát na Západě je mnohem víc než westernem naprosto strhující ukázkou dramatu, kde žánrové doplňky z Divokého Západu slouží pouze jako kulisy. Leone soustředil ohnisko vypravěčské perspektivy do detailu a polodetailu skvostně zkomponované kamery Tonina Delli Colliho; je skoro neuvěřitelné, že snad půlka filmu se koncentruje na tváře herců. Ta tíha, spočívající na expresi tváře, je neskutečná a stejně tak je neskutečné, s jakou grácií ji herci nesou. Až expresionistický důraz na oči zvládá Bronson i Fonda se sošnou strnulostí, která bere dech, naopak sexy kukuč Claudie Cardinale má v sobě nestárnoucí půvab – křehkost, zrádnost, svůdnost. Archetypální příběh mstitele podává Leone tak neuvěřitelně osobně, soustředěně a procítěně, že by člověk silnější film jen těžko hledal. Navíc geniální soundtrack Ennio Morriconeho zesiluje všechny emoce desetinásobně. V čem Tenkrát na Západě trumfuje nad všemi ostatními westerny? Není to příběhem, efektností přestřelek... je to něčím, co by klasický filozof nazval filmovostí filmu. Tenkrát na Západě je jeden z nejfilmovějších filmů, co znám.