Můj čtenářský zážitek z knihy The Psychopath Test
 |
| Honza málem králem (screenshot) |
anglického novináře Jona Ronsona.
Ta mě mimo jiné utvrdila v přesvědčení, že některým učebnicím v mém oboru by prospělo, kdyby je místo jejich autorů sepsali zasvěcení novináři, protože to umějí lépe.
Psychopat je slovo výstižné a dle mého soudu užitečné, nicméně zavrhli jsme je, protože to prý jejich nositele uráželo. Tuhle korektnost dotaženou za hranice vkusu lze jen těžko pochopit. Docent Prokůpek nás poučil v šedesátých letech, kdy ještě termín měl v psychiatrii své místo, že tito lidé nejsou v pravém slova smyslu nemocní, současně ale také nejsou zdraví. Ronson přebírá domněnku současných badatelů, že jsou ve své podstatě „jiní“. Jiní v tom smyslu, že jim chybějí některé nervové struktury a proto vykazují zcela odlišné reakce na nebezpečí, ale také na bolest, jejich impulzivita je špatně kontrolovaná, nechápou problematiku viny a trestu a zcela jinak než 99% většina vidí smysl a cíl mezilidských vztahů; jsouce typickými predátory, vnímají všechny své bližní jenom jako kořist.
Aby bylo jasno, řeč je o těch, kteří podle dnešních pravidel splňují kriteria dissociální poruchy osobnosti s kódem F60.2 v MKN-10.
Co se týče životních osudů, najdeme je nejčastěji mezi pachateli násilných trestných činů a vrahů, ale ty, kteří dokázali antisociální impulzy zkrotit, objevíme mezi politiky, vrcholovými manažery a bankéři, kde mají větší než desetiprocentní zastoupení. Není žádnou vzácností, že se vypracují až na hlavy států. Jen asi promile z nich je neškodných a zábavných jako ten rozesílatel tajuplných knižních zásilek, jemuž se úspěšně podařilo napálit řadu předních neurovědců a který vlastně Ronsona přivedl na stopu a posléze na lov psychopatů. Na něm se autor zákonitě dostal k všeobecně uznávanému tvůrci diagnostického systému odhalujícímu psychopaty, jímž je kanadský profesor psychologie Robert Hare, který mu umožnil absolvovat kurs pro profesionály. Tak byl Ronson dobře vybaven a vyzbrojen pro své výpravy nejen do věznic a ústavů, ale také mezi „úspěšné“ jedince. Protože si myslím, že rozpoznat psychopata dřív, než se stanem jeho obětí, je docela zajímavé, představuji zde ve stručnosti Hareho kriteria shrnutá v praxi do dvacetipoložkového testu.
•) Dovede velmi úspěšně působit na své sociální okolí. Má kouzlo osobnosti a často neodolatelný šarm. Umí se vetřít do přízně takovým způsobem, že oklame i profesionály. Jedna z vyšetřovatelek popsala svou zkušenost s již uvězněným psychopatem takto: „Posadili jsme se a první věc, kterou mi ten chlapík řekl, bylo, jak krásné mám oči. Během rozhovoru složil několik poklon mému vzhledu naprosto přirozeným, milým a neodolatelným způsobem, že jsem se začala cítit neobyčejně..., no neobyčejně půvabná a všechno jsem mu to spolkla, přestože jsem zvyklá dávat si na podobné manipulace pozor. Když jsem se pak ocitla venku, nemohla jsem uvěřit, že jsem schopná chytit se do takové pasti.“
•) Má pocit grandiozity, narcismus, sebestřednost, představu o své nebetyčné ceně, významnosti a důležitosti. Váže se to logicky k předešlému, protože tím může druhé oslnit. „Říkají o mně, že neuznávám žádná pravidla. Není to pravda, uznávám. Ale jenom svá vlastní“, prohlásila osoba s těmito rysy. Později z ní vypadlo, že ta spočívají v co nejrychlejším ulovení toho, kdo je ve společnosti jedničkou.
•) Má potřebu neustálého vzrušení, jinak je ohrožován nudou. Pohybují se „v rychlé dráze“, vyhovuje jim styl „na hraně“, kde se neustále něco děje. Mnoho z nich se dopouští kriminálních činů nikoliv pouze pro zisk, ale především pro adrenalinový pocit napětí. „Je to tak úžasné jít na letiště s ukrytou drogou! Panbože, jak to je vzrušující!“ Obyčejná práce je k smrti nudí a tak je málokdy najdeme mezi úředníky. Krotkou výjimkou je Kristián.
•) Je patologickým lhářem. Umí fabulovat historky většinou o své velkoleposti, o svých plánech vyhlížejících navenek altruisticky, uvnitř však zcela prázdných, bezobsažných, nereálných. Na dotaz, zda snadno lže, odpověděla jedna žena se smíchem: „Jsem v tom nejlepší. A myslím, že to je proto, že na sebe občas prásknu něco nepěkného a oni si pak myslí, že když jsem schopná tohle přiznat, tak ostatní musí přece být také pravda
•) Má neobyčejně vyvinuté manipulativní schopnosti. Přesvědčivě předestírá své plány, do nichž vplétá ostatní osoby, je-li konfrontován se zcela odlišnou pravdou, dovede se z toho bleskově vylhat. Nic ho nevyvádí z míry, naopak, výsledkem řady navzájem si odporujících prohlášení je nakonec zcela zmatené okolí. Umí perfektně využít pravidla sociální psychologie, že při prvním setkání, ale později také, je vřelost hodnocena nejvýše ze sledovaných charakteristik a její předstírání mu vynáší. Působí důvěryhodně a ví, jak to maximálně zneužít.
•) Zcela postrádá pocity lítosti nad čímkoliv, co udělal, chybí pocity viny, jakkoliv důsledky jeho činů mohou být tragické a z hlediska nezúčastněného hodnoceny jako hrůzné. Naprosto klidně a chladně prohlašuje, že se necítí vinen, necítí ani potřebu se událostmi nějak zabývat. „Podívejte se na to reálně,“ řekl muž, který svou oběť ztloukl do bezvědomí. „On stráví pár měsíců v nemocnici a já budu pro tři stovky tvrdnout v kriminále celé roky. Kdybych ho byl chtěl zabít, byl bych ho podříznul. Já jsem jen potřeboval prachy, no chápete to?“ Takhle racionalizují všechno své antisociální chování, eventuálně je zcela popírají a obviňují kdekoho jiného. Litovat dokážou jedině sebe a vinu nacházet pouze na okolí.
•) Má zcela prázdný emoční život, navzdory předstírané vřelosti a občas dramaticky předváděným afektivním projevům trpí emoční chudobou. Jeho city jsou ploché a krátkodobé, oplakává-li svého psa, oplakává ve skutečnosti ztrátu majetku a symbolu statutu, nikoliv přítele. Je sobecký. Nemá ani sebemenší empatii. „Když jsem dělal tu banku, všiml jsem si, že se pokladní třese. Dokonce jí padaly z rukou peníze. Musela být pěkně rozrušená, a já nechápu proč. Kdyby na mě někdo namířil revolver, asi bych se bál, ale rozhodně bych nezvracel. A to nejsem robot, dovedu cítit vzrušení. Například při sexu, nebo když jdu do akce.“
•) Citovou prázdnotu zaplňuje četnými sexuálními avantýrami, je promiskuitní, většinou má řadu krátkodobých manželství, souběžných vztahů. Běžné, tím méně pevné vztahy však nikdy neumí vybudovat, protože ostatní lidi – včetně partnerek – považuje za svůj majetek.
•) Je impulzivní, má nedostatečnou kontrolu vlastního chování, a to od dětství. V anamnéze objevíme již od školních let patologické lhaní, záškoláctví, šikanování, krádeže, předčasné získávání zkušeností s drogami, alkoholem, zbraněmi, sexem. Adolescence už bývá poznamenána závažnou kriminalitou. V témž stylu pokračuje. Chybí mu jakákoliv odpovědnost za vlastní činy, pokud za to někdo může, tak vždy jiní. Stále stojí na okraji společnosti, i ve vězení se dostává stranou od ostatních a je tam buď obáván, nebo ignorován. „Udělal jsem to, protože jsem to tak cítil,“ je běžná odpověď na dotaz po motivech, které nejsou často jasné ani nejbližším osobám. Manžel jedné obžalované vypověděl: „Najednou se zvedla od stolu a beze slova odešla z domova. Neviděli jsme ji půl roku. Proč to udělala, jsem se nikdy nedozvěděl...“
•) Vede parazitický způsob života, bezskrupulózně bere vše, chybí mu realistické dlouhodobé cíle. Běžný způsob obživy je pro něj nudný. Musí-li přesto u něj z jakýchkoliv důvodů setrvat, kompenzuje si své „oprávněné“ potřeby, kde může. Pokud nekončí ve vězení jako násilník, pohybuje se vesměs na té straně zákona, které se slušní lidé vyhýbají. Tam se bohužel může dopracovat na vysokou pozici na společenském žebříčku. A v tom je právě háček. Máme-li v životě štěstí a vyhýbáme-li se přístavním putykám, podezřelým brlohům, hampejzům a chodíme-li večer brzy spát, nemusíme se s kriminálním psychopatem - násilníkem setkat. Ale těch, co po nich policie bude pátrat až za uherský rok, se nám vplete do života mnoho. Někteří rozhodují o osudech mnoha lidí, o budoucnosti zdravotnických zařízení, jiní je řídí a ti čučkaři v nich dokonce někde vedle nás pracují. Můžeme na ně prstem ukázat jen na základě zkušeností s nimi i bez Hare Psychopath Checklist.
Léčit je nelze, protože oni problém nemají a ani tvrdé vězení v Thajsku je nenapraví. Je lépe se k nim chovat jako k drátům na zem spadlým.
Moudrost věků, MUDr. RADKIN HONZÁK, Můj pohled na svět, Psychologie osobnosti, Psychopatologie
Psáno pro Lékařské Listy
Radkin Honzák blog czaktualne.cz
