Pozor na jídlo a pít, pokud je to možné, balenou pitnou vodu. Český bůček, knedlík zelí a jsme doma v bezpečí!

Při návštěvě v exotických zemích platí jedno základní pravidlo: dávat si pozor na jídlo a pít, pokud je to možné, balenou pitnou vodu.

Český bůček, knedlík a zelí 

 „Pokud je jídlo důkladně tepelně zpracované, můžu si dát cokoli. Ze začátku si dávám pozor, a pokud zjistím, že je kuchyň v pohodě, že kuchaři používají rukavice a dodržují hygienická pravidla, pak už jsem méně ostražitý,“ radí lékař. „Po pár dnech si dám studenou čerstvou zeleninu i na Zanzibaru, když vidím, že je omývaná.

Vedoucí Ústavu epidemiologie a ochrany veřejného zdraví Lékařské fakulty Ostravské univerzity odpovídal na několik otázek čtenářů a nezapomnělo se ani na sexuální dovolenou, která se v posledních letech stává hodně rozšířenou zábavou.

„U pohlavních nemocí dejte pozor na žloutenku a na volně přenosné viry. Kondomy si při výletu za sexuálním dobrodružstvím například do Asie nakupte raději v Česku, kde jsou testované a lubrikované,“ radí lékaři v diskuzi.

Při cestách do severní Afriky, například do Maroka nebo do Tuniska, se vyplatí koupit si dopředu lék proti průjmu, léky proti horečce a probiotika. „Rozhodně není na místě mít zbytečné obavy, nicméně je dobré o potenciálním riziku vědět a podle toho se preventivně zařídit.“
U starších lidí nad 65 let doporučujeme očkování proti pneumokokům a přeočkování na černý kašel, u mladších proti meningokovi.

A také doporučuji vzít s sebou účinný kvalitní repelent, právě kvůli západonilské horečce,“ doporučují lékaři...


Dovolená, Jídlo, Barvy léta, Člověk a Nemoc, Cestování, Pověz mi co jíš...,

Radkin Honzák: Má být nemocný psychopat na Hradě českou tradicí? President, Člověk a Nemoc, Moudrost věků, Můj pohled na svět

President Masaryk a děti

Masaryk uvažoval o Benešovi jako o svém nástupci již v roce 1927

to však byl kandidát zcela mimo hru, protože byl jednak příliš mladý a potom půl roku „nervově zhroucený“ a léčil se u Středozemního moře (další zhroucení následovala v roce 1938 po Mnichovu, 1945 před odletem z Londýna a nakonec už kontinuálně jen s občasnými remisemi). Obdobnou úvahu o Benešově kandidatuře vznesl Masaryk před svou volbou v roce 1934, ale nechal se přesvědčit argumenty o potřebě stability státu.

Po jeho abdikaci v roce 1935 nebyla volba Edvarda Beneše prezidentem vůbec snadná a jednoznačná. Postavili se proti němu jak agrárníci, tak Kramář a jeho lidé. Uražený Beneš navenek odmítal podporu henleinovců a komunistů, zatímco hradní zmocněnci včetně tajemníka Šámala, který osobně navštívil Slánského, intenzivně smlouvali s oběma stranami. Hrad amnestoval komunistické činitele a Šverma odjel s výsledky jednání vítězně do Moskvy. S henleinovci pak neváhal jednat ani Beneš sám a ti při volbě prokázali svou loajalitu desítkami bílých lístků v urně. Obchod se vydařil.

Beneš to však agrárníkům nezapomněl. Na jednáních v Moskvě o poválečném uspořádání trval na jejich zákazu, nikoliv pro jejich aktivitu za války, která se žádnou kolaborací ani jinými horlivostmi nevyznamenala, ale z čisté pomstychtivosti, čímž zatloukl další hřebík do rakve demokracie, když přesunul hlasy venkova převážně komunistům, kteří stihli připravit ekonomicky nesmyslnou, ale (na čtyři roky) politicky velmi účinnou pozemkovou reformu. Gottwaldovo prohlášení z června 1948, že u nás žádné kolchozy a sovchozy budovat nebudou, nevydrželo ani rok a vesnice splakaly nad výdělkem.
Beneš neměl žádný ospravedlnitelný politický motiv, byl hnán touhou po pomstě, po zničení těch, kteří mu stáli v cestě. Ještě trapnější bylo jeho chování ve vztahu k doktoru Emilu Háchovi, jehož dodnes národ neočistil a nezhodnotil jeho navýsost obětavou, čestnou a tragickou roli v tragické době. Mnichovské trauma, na jehož přípravě se Beneš svou politikou aktivně a systematicky podílel, s ním musel odskákat kdekdo a nakonec v důsledku přilnutí ke Stalinovi a velikášského plánu o vytvoření mostu mezi Východem a Západem celý národ. Zvěrstva divokého odsunu, který proběhl ještě před Postupimskými dohodami, nazval spolu se všemi vlastenci eufemisticky „nepatřičností“ a dodatečně amnestoval všechny gaunery, kteří mu to posléze oplatili, jak si takový čin odměnit zasluhuje.

Sentimentální historici píší, že v únoru 1948 zůstal sám – ale jaképak zůstal? Postupoval vždycky sám. Když mu Fairabend v Londýně tlumočil britské stanovisko, že by neměl tak horlivě spolupracovat se Stalinem, odpálil ho slovy: Já jsem váš prezident! Vy jste jen můj ministr, tak mi do toho nemluvte. (Doma rozhodovala o všem paní Hana a když řekla, Edáčku, bude to takhle, bylo to tak.) Jeho spolupracovník JUDr. Lev Sychrava o něm na Masarykovu žádost podal toto svědectví: Život mu byl bojem. Zařizuje se plánovitě na boje a nepřátelství. Počítá s ním a počítá s ambicemi i jiných. Buď, aby ji využil rozdělením malých satisfakcí, nebo aby ji učinil neškodnou, zlomil. Výsledky této metody jsou horší u Beneše než u Štefánika, protože se častěji mýlí. Jednak v úmyslech a pohnutkách lidí, jednak v jejich schopnostech. Nebezpečné zejména je, že tam, kde předpokládá ambici, úmysl boje, konkurenci nebo závist, zahajuje zpravidla tzv. „preventivní útok“ ... Jdem dalek soudu, vidím v tom však Benešův omyl, zakořeněnou vnitřní ideu o životním boji, nedostatek citlivosti a psychologického postřehu. Já z toho uzavírám, že Beneš nemá smysl pro solidaritu, to není jeho životní filozofie, nevěří jí a trpí tím sám.

Tak jako nebylo lepšího a zdatnějšího vyjednavače v Paříži 1919, který prokličkoval při obhajobě nově vznikajícího státního celku s neexistencí československého národa a vylhal se pohodlně větou: S Němci to umím, když se provalilo, že jich žije na našem území něco kolem tří milionů, nebylo slabšího protihráče Stalinovým imperiálním choutkám v průběhu druhé světové války a po ní. Morálně a mentálně insuficientní nemocný prezident zakončil svou slibně rozjetou kariéru zbabraně a trapně. Profesor MUDr. Vojtěchovský k jeho zdravotnímu stavu konstatoval: I po pěti cévních mozkových příhodách, provázených interiktální afektivní poruchou - trpěl i její organickou formou – objevovaly se u něj jak stavy deprese, tak elevace, odmítl abdikovat.

Poslední rok vlády prezidenta Beneše zachycuje profesor Vojtěchovský takto: Další mozková příhoda se objevila počátkem července 1947, nejspíše podmíněná slunečním úpalem. Již v této době konstatoval dr. Klinger, že vůle a odolnost EB je značně oslabena. Tato poslední mozková příhoda koincidovala časově s odmítnutím Marshallova plánu Stalinem v Moskvě. Z další mozkové příhody v červenci 1947 se již EB nikdy nezotavil. Lékařské konsilium (dr. Maixner a prof. Jonáš) se tehdy usneslo, že EB není již dále schopen vykonávat svou funkci prezidenta. Ale ten abdikaci jednoznačně (na nátlak manželky?) odmítl se zdůvodněním, že „není nikdo, kdo by ho mohl v této funkci nahradit". Progrese ischemických změn v mozku vyústila v září 1947 v levostrannou hemiparézu, provázenou centrální obrnou lícního nervu a opakujícími se návaly horka do hlavy se zrudnutím tváře. Reakce tajemníka Smutného: „Musíme být připraveni na všechno." Ošetřující lékař dr. Klinger tehdy poznamenal: „Prezident v posledních 4 letech zestárl o 20 let, zhubl o 6 kg, hůře se pohybuje a vyjadřuje. Je to starý, sešlý člověk." V tu dobu byl povolán jako další konsiliář internista prof. Hynek, který stanovil, že zprávy nejsou povzbudivé. Stejně i manželka Hana hodnotila stav pesimisticky. Avšak EB již v této době věděl, že ani zdravotní stav jeho politického oponenta K. Gottwalda není dobrý (má lues a trpí alkoholismem) a že ten by mohl zemřít dříve než on sám. Prof. Hynek navrhoval, aby prezident pobýval a odpočíval až do konce roku mimo Prahu a neúčastnil se politického života. EB stále ztrácel na váze, špatně se vyjadřoval, byl často rozrušený a trpěl nespavostí. Po přechodném zlepšení na počátku roku 1948 došlo k další krizi koncem ledna. Proto byl povolán další konsiliář - neurolog prof. Henner. Ten s prof. Hynkem uzavírá, že fatické funkce se dále horší, EB nenachází slova, občas reaguje spastickým smíchem, v písmu se objevují agramatismy, nerozpoznává číslice. Levostranná hemiparéza, zvláště ruky, je výrazná (odpovídá ložiskovým změnám v pravé hemisféře). Intelektuální funkce nebyly údajně narušeny. V polovině února 1948 se u EB objevily další známky postižení mozku, tentokrát postihly centra regulující rovnováhu.

V tomto stavu řešil Edvard Beneš únorovou krizi ke štěstí celého národa. Není nad to, když je v čele státu člověk, který se umí rozhodovat, jako například Donald Trump, jak nás poučila Eliška Hašková Coolidge. Zvláště pak, když umí číst v duši národa! Pak opravdu můžeme mít, co jsme chtěli...


MUDr. Radkin Honzák

Psychiatr, nar. 1939, aktivní v ambulantní a lůžkové péči. Jednoznačný příklon k psychosomatickému myšlení, tedy bio-psycho-socio-spirituální koncepci.

Legendy taneční hudby. Kariera a alkohol. Nemoci nechodí po horách...Amy, Amy, Amy Winehouse.

Amy, Amy

Počasí a meteosenzitivita u člověka. Lidské tělo reaguje i na počasí...biologické hodiny a melatonin.

USA - Socha Svobody

Lidské tělo reaguje i na počasí...

Meteotropní vlivy na zdraví člověka

Počasí velmi silně ovlivňuje naše zdraví. Například velká horka škodí srdci, chlad kůži a plícím, vítr játrům, vlhko slezině a sucho ledvinám. Nejhůře snášejí horka lidé s kardiovaskulárním onemocněním, se zimou se zase hůře vypořádají osoby chudokrevné. Vliv počasí na lidský organismus podrobně zkoumá bioklimatologie.

Lidský organismus je cyklickým změnám počasí přizpůsoben. Prudké výkyvy ale ne každý jedinec snáší dobře. Někteří lidé jsou citliví i na velmi malé změny – říká se tomu, že jsou meteorosenzitivní. Jsou schopni vycítit změnu počasí i několik dní předem. Nejčastěji je bolí hlava, klouby nebo svaly, může se jim i špatně dýchat, bývají ospalí a malátní. Vzácně se vyskytují i srdeční potíže. Meteorosenzitivní jsou asi 4% populace.

Někteří lidé jsou na změny počasí citliví natolik, že i změna tlaku před bouřkou u nich může vyvolat zvýšení srdeční frekvence a u osob se srdečním onemocněním i infarkt. Této přecitlivělosti se říká meteorotropismus.

Většina lidí je přesvědčena, že na zdraví člověka má největší vliv atmosférický tlak. Ve skutečnosti jsme ale denně ovlivňováni řadou dalších faktorů jako je např. vlhkost vzduchu, síla větru, intenzita slunečního záření apod. Je ale prokázáno, že za nižšího atmosférického tlaku krevní tlak stoupá a že za nižšího se lépe dýchá astmatikům.
Lidské tělo, které je nedílnou součástí přírody, přirozeně reaguje na výkyvy teplot, tlaku, na vítr, vlhko nebo naopak na sucho. Organismus v mladém věku, kdy je plný síly, se snadno s těmito přírodními vlivy vyrovná. Ve vyšším věku přibývá chorob a imunita se snižuje. Organismus se nestačí s prudkými výkyvy počasí vyrovnat a reaguje zhoršením zdravotního stavu. Nejcitlivějšími jsou kardiaci, lidé, kteří prodělali vážnější úraz, astmatici, revmatici a další oslabení jedinci. V seniorském věku počet meteosenzitivních prudce roste. Bolesti kloubů, zad, migrény, závratě, únava, potíže s dýcháním, deprese, nespavost, nervozita, ale i srdeční potíže jsou nejčastější projevy meteosenzitivity.

Z počasí můžeme i onemocnět. Existuje například tzv. fénová nemoc, kdy suchý padavý vítr na závětrné straně hor negativně ovlivňuje zdravotní stav člověka – vyvolává například migrény, ztěžuje dýchání a schopnost soustředění.

  Mezi meteorotropní nemoci patří i srdeční a cévní onemocnění nebo infekční choroby jako je chřipka.

Biologické hodiny reagují na množství světla a další změny přicházející během celého roku. Tyto biologické hodiny jsou řízeny hormonem melatoninem, který je v mozku produkován epifýzou neboli šišinkou. Jeho produkce se zvyšuje za tmy a právě on způsobuje ospalost. Má však také vliv na produkci některých dalších hormonů a na činnost mozku. V zimě jsou dny krátké, světla je málo a melatoninu se ze šišinky vyplavuje více, což způsobuje únavu a ospalost. Nejjednodušší a zároveň nejúčinnější způsob jak s nedostatkem světla a melatoninem bojovat je dopřávat si zkrátka více světla - hned po ránu rozsvítit velké světlo v ložnici, a nespokojit se jen s malou lampičkou, podobným způsobem se chovat i přes den, a je-li to možné, i v práci. Ovšem pozor, abyste to s množstvím světla zase nepřeháněli a nestali se z vás nespavci. Organismus pravidelné střídání světla a tmy potřebuje a žádný z extrémů mu není prospěšný.
Když se začnou krátit dny, upadají někteří lidé do nevysvětlitelné deprese, jsou nevýkonní, špatně spí... Nejčastěji nastupují tyto příznaky v prosinci a ustupují s příchodem jara. Většinou tato deprese doléhá po třicátém roce věku a spíše u obyvatel oblastí s častými mlhami a oblačností. Denní světlo povzbuzuje tvorbu serotoninu, hormonu dobré nálady a naopak hormon melatonin, vylučovaný jen za tmy, je jakýmsi spouštěčem zimního spánku a jeho vyšší hladina v krvi může způsobovat dočasné psychické rozladění.

Na náš zdravotní i psychický stav mají vliv i jednotlivé fáze měsíčního cyklu. Je známo, že v době, kdy je měsíc v úplňku, se výrazně zvyšuje počet sebevražd a trestných činů. Možná jste si sami na sobě všimli, že při úplňku hůře usínáte a jste podrážděnější.

Někteří lidé jsou ale právě v této době nejvýkonnější a tvořivější.


#Bioklimatologie, Meteorotropie, Počasí, Civilizace, Člověk a Nemoc, Krásné je žít, Moudro pro tento den, Selský rozum, 

Dobromysl obecná Origanum vulgare L.

Origanum vulgare L.

Dobromysl obecná (Origanum vulgare L.)

je rostlina z čeledi hluchavkovitých.Tato rostlina při pravidelném používání zlepšuje náladu a působí jako lehké antidepresivum.

Díky vysokému obsahu tymolu, usnadňuje odchod plynů ze střev, takže se hlavně využívá při poruchách trávení, nadýmání či křečích trávicí soustavy. Je vynikajícím prostředkem na dráždivý kašel, usnadňuje vykašlávání, připravují se z ní kloktadla, vhodná je i k inhalacím při rýmě. Dobromysl působí silně proti křečím je vhodné podávat čaj s hořčíkem při křečovitých stavech, nadýmání a kolice.

Do dnešní doby se stále využívá chutě, vůně a účinků v nejrůznějších alkoholických nápojích. Dobromysl je přísadou do různých pokrmů, např. omáček k těstovinám, pizzy, salátů, pečených mas a ryb. Vynikající jsou z ní ochucené oleje a octy.

Dobromysl obecná je vytrvalá, vlnatě chlupatá bylina vysoká 20 až 90 cm. Lodyha je načervenalá a čtyřhranná. Výběžky oddenku dřevnatějí.Vstřícné listy mají krátký řapík, jsou vejčité a celokrajně nebo nezřetelně vroubkované. Spodní jsou největší, k vrcholu se zmenšují.Květenství jsou vidlanovité laty shlukující se v hlávku. 

Květenství tvoří až 25 květů.Květy jsou drobné, nachově růžové. Koruna má trojcípý dolní pysk a vykrojený pysk horní. Kalich je trubkovitě zvonkovitý.Kvete v červenci až září.Celá rostlina příjemně aromaticky voní. Plodem je tvrdka. Nať dobromysli se používá zejména jako koření (pod názvem Oregano); typickým použitím je kořenění pizzy. Kromě toho je též součástí provensálského koření. Chuť je výrazná, ale odlišná od majoránky. Sbírá se kvetoucí nať, přítomnost plodů je nežádoucí.
Používá se též v léčitelství pro své aseptické a protizánětlivé účinky, usnadňuje odkašlávání a zvyšuje vyměšování žluči.

Droga je silným prostředkem uvolňující křečovité stažení hladkého svalstva (spazmolytikum). Používá se i na obklady a osvěžující koupele. Pokud se pěstuje, tak je zároveň důležitou medonosnou rostlinou.V nati obsažené barvivo se dříve používalo k barvení ovčí vlny.

Nať dobromysli obsahuje asi 0,4% silice (hlavně thymol a karvakrol) a asi 8% tříslovin, hořčiny, tanin, těkavý olej, gumopryskyřici a další látky.

Italian Oregano - Origanum vulgare So Pretty You Hate to Cut It! (but oh, the flavor!) A fine edible ornamental! Italian Oregano is a treat for the senses. The fragrance will start your mouth watering, while the red-flushed green leaves and purple-brown stems, even when not topped with clusters of lavender-pink blooms, are attractive enough to take their place in bed or border with other flowering plants.
Pungently aromatic, Italian Oregano is one of the most important herbs of Italian, Greek and Mexican cooking. Mainly used dry, the flavor is strong enough to stand up to bold flavors like tomatoes, onion, garlic, and beef. And interestingly, the oil is often an ingredient in men's colognes.

Italian Oregano is a bushy perennial with broad 1 1/2-inch leaves. It flowers reliably all summer on plants that reach 18 inches high and wide.

Péče o zdraví Životospráva Životní styl Rytmus života Osobní rozhodnutí. Nemoc a imunitní systém. Psychosomatika.

Zdravé a krásné a naopak...

Definice zdraví - souvislosti
je celá řada definicí zdraví
 * druhá polovina 20. století - pokusy o celostní chápání lidského zdraví
 * nemoc není věc sama o sobě přepadající člověka („dostal jsem angínu, mám tuberkulózu, chytil mě žlučník“), nýbrž spíše proces - sled na sebe navazujících epizod (psychosomatika)
„Zdraví je stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody, nikoli pouze nepřítomnost nemoci nebo zdravotního postižení.“[Světová zdravotnická organizace (WHO) 1948]
„K dosažení stavu úplné fyzické, duševní a sociální pohody musí být jednotlivec nebo skupina lidí schopni stanovit a realizovat své cíle, uspokojit své potřeby, změnit své prostředí nebo se s ním vyrovnat. Zdraví je tedy nahlíženo jako zdroj každodenního života, a nikoli jako životní cíl. Zdraví je pozitivní pojem zdůrazňující sociální a osobní zdroje právě tak jako fyzické schopnosti.“   (Otawská charta podpory zdraví 1986)

Souvislosti zdraví a nemoci
Zdraví je částí kvality života, není s ní totožné:

• být šťastný nemusí nutně znamenat být zdravý

• lidé mohou být zdraví, ale nešťastní

• řada nemocných působí relativně klidně a šťastně

Nemoc činí nemocným vždy celého člověka.
Když člověk trpí - mění se postoj ke každodenním věcem života.

Příklad: Nemocný mladý člověk trpící rakovinou si všímá věcí, kterých si dřív vůbec nevšímal.

Zdravý člověk život stravuje, nemocný zhodnocuje.

• Význam zdraví a nemoci
  
  Nemoc a utrpení:
  
  • připomínají konečnost všeho pozemského života, umírání a smrt.
  • mohou být prubířským kamenem pro chování lidí k nemocnému, stárnoucímu a umírajícímu člověku.
  • mohou se stát krizí a zhroutit se v zoufalství, jestliže je uzdravení beznadějné
  • mohou být příležitostí k rozjímání a obrácení se
  
  Staří křesťanští autoři:
  * dobré je to, co vede k Bohu
  * zdraví může být zlem - mylná představa o soběstačnosti a síle
  * nemoc nemá moc odloučit čl. od Boha, může se stát příčinou mnoha dober:
  - zpokornění člověka
  - nemocí se oslabuje nezdravé připoutání se ke světu
  - nemoc vede k moudrosti a obrací člověka k věcem podstatným
  - utrpení má moc v člověku rozvíjet svědomí (Dostojevský)
  
  „Zdravý člověk je stále člověkem pozemským, hmotným… Ale když onemocní, normální řád věcí a jeho tělesný organismus je porušen, tu se mu hned vyjevuje možnost jiného světa a jak se nemoc zhoršuje vztahy s tímto novým světem se upevňují“. (Dostojevský, Zločin a trest)
  Zdraví, nemoc versus vina a hřích
  
  Vědomí viny, nesmířené konflikty ovlivňují zdraví, resp. mohou způsobit nemoc
  
  Prof. Ivančič:
  
  • Hřích (provinění proti sobě, druhým, Bohu) - ničí a ohrožuje život člověka.
  • Hřích - velmi těžké trápení, v sobě i v ostatních lidech.
  • Hřích je vina - leží před očima člověka jako těžký závoj; jakoby něco těžkého leželo na jeho nervech.
  Vina působí výčitky svědomí. Varovný signál: Tvůj život se zastavuje!
  
  Souvislost: hřích - nemoc.
  Mnohá onemocnění, např. srdeční, rakovina, mohou mít původ ve výčitkách svědomí.
  Souvislost: odpuštění - uzdravení. př. Kříž
  Psychické napětí může způsobit žaludeční vředy, tenze, zvýšený krevní tlak…
  T. G. Masaryk: člověk si nemravným a nemoudrým životem připravuje předčasnou smrt (nevědomost a špatnost - neznalost a zanedbávání hygieny, etiky atd.).
  
  
  • „(Sebezabití) je ten nepřirozený způsob smrti, jenž byl přivozen neúmyslným vsahováním člověka v životní proces, ať kladným, činným vlastním jednáním, nebo záporným, trpným chováním k nebezpečím života.“
  
  Dvě roviny osobní odpovědnosti za zdraví:
  Péče o zdraví (životospráva, životní styl, rytmus života, vyhýbání se rizikům a škodlivým vlivům, přetěžování sil)
  Osobní rozhodnutí pro kladné hodnoty života (radost, svobodu, lásku…), přitakání životu, trojdimenzionalita života
  
  Požadavky:
  naučit se žít se všemi omezeními (podpora, motivace)
  boj s bolestí, strachem a neklidem (indiv. práh citlivosti)
  objevování smyslu života, utrpení a nemoci (víra, světonázor)
  Imunitní systém a brána nemoci:

Z pohledu praktického lékaře na vznik a vývoj patologie nemoci. Příklad a názor praktika:

Byla mi diagnostikována angína.
Pod tímto pojmem si představíme určitý obraz nemoci, klinické příznaky. V teorii jsou popisovány určité okolnosti, přítomnost bacilu, který způsobuje nemoc. Jako léčení se uvádí likvidace původce nemoci antibiotikem. Lékař konstatoval klinické příznaky, v laboratorních výsledcích nalezl známky zánětu, ve výtěru se objevil bacil - třeba obávaný streptokok. Takže postup lékaře je lege artis - ale proč pacient není zdráv? Proč u pacienta potíže pokračují? Co je příčinou nemoci?
Je bacil skutečným vyvolavatelem infekce? Kdyby tomu tak bylo, pak by mělo dojít po antibiotiku k uzdravení.
Bacil se dostane na sliznici a zde musí projít přes několik překážek, které mu připravuje obranný systém. Jestliže bacil tyto překážky překonal, pronikl do těla a začal ho ohrožovat, pak to znamená, že první obranný mechanizmus selhal.
Klademe si tedy otázku - proč? Kdyby neselhal, pak by se bacil neprosadil. Tedy bacil není přímá příčina nemoci. Bacilu bylo umožněno, aby do těla pronikl. Příčinou je tedy slabá první obrana.

Takže jsme nyní v situaci, kdy bacil vnikl do tělního prostředí.
Vnitřní - vyšší obranný systém zmobilizoval další obranné kroky - horečku, zánět, tvorbu protilátek. Tělo má vždy snahu o léčení, vždy se snaží nebezpečného bacilu se zbavit. Nemoc - zánět - lze tedy chápat jako přítele člověka. Pomocí nemoci a zánětu se chce tělo samo vyléčit. Jestliže nasadíme antibiotikum, bacil zničíme. Vetřelec je ochromen, možná je mrtvý, tělo již nepotřebuje teplotu. Po nasazení antibiotika provázející vysoká teplota klesla. Imunitní systém se s vetřelcem sám nevypořádal, udělalo to za něj antibiotikum. Zánět v těle pokračuje, nedošlo k vyléčení, protilátky jsou stále v pohotovosti, kvůli možnému oživení bacilu.
  Imunita se v boji s vetřelcem neposílila, ba naopak ještě více oslabila. Akutní nemoc nebyla vyléčena, ale byla posunuta do chronického stavu.
Představa, že bude nemoc vyřešena dalším antibiotikem a pak dalším a dalším, je zastřena otazníkem, ale co naplat, je to lege artis - lékař léčí, tak jak má - smůla - nyní máte chronickou nemoc a s tím se již nedá dělat nic.

Analyzujeme stav a hledáme skutečné příčiny. Pokud nejsou správně určeny, nemůže být léčba úspěšná. Tedy diagnostikování angíny, jak bylo v úvodu uvedeno, není úplné, nepoukazuje na skutečnou příčinu.
K jádru problému se ještě dostaneme jiným příkladem. Vezmu to z jiného konce, opět budeme rozplétat příčinný řetězec.
Pacientka začala svůj dotaz: Prosím, co byste mi doporučil na hemoroidy, kterými se trápím již několik měsíců? Od lékaře beru mast a čípky, také mně řekl, že to mám od zácpy, což je pravda, zácpou trpím již dlouho...
Jednou z příčin hemoroidu je zácpa. Lze si to logicky vysvětlit, tuhá stolice tlačí na sliznice a cévy konečníku, vše se bortí a vyhřezává - hemoroid se zvětšuje.
Pacientka dále popisuje, že bere vlákniny, snaží se hodně pít, jak jí bylo doporučeno, ale je to pro ni mučení a zhoršuje jí to deprese, kvůli kterým chodí k psychiatrovi. Ten jí dává antidepresiva. Vše začalo tím, že se rozváděla s agresivním manželem. Antidepresiva jí pomohla překonat těžké období, pak ale zjistila, že si na ně zvykla a již se je bojí vysadit, aby neprožívala ty kruté okamžiky znovu...
Tak odhalujeme další část příčinného řetězce - totiž ona antidepresiva svým vedlejším účinkem podporují zácpu.
Příčinou je tedy deprese, která je regulována antidepresivem, které svým vedlejším účinkem podporuje zácpu a ta tlačí na hemoroid.
Na vývoji deprese se podílí jednak vliv psychický - rozvod a obvyklá dramata kolem by tomu odpovídala, ale také vliv biochemický. Vlivem chybného metabolického procesu se zvyšuje nebo snižuje jedna složka, která pak spouští ony depresivní reakce. Pod tímto procesem se často skrývá například porucha funkce štítné žlázy, porucha jaterní, porucha slinivky břišní apod.
Naše klientka při rozhovoru na toto téma najednou praví: No ano,vždyť již 10 let chodím na endokrinologii a beru Letrox, protože mám sníženou funkci štítné žlázy.
Co je nebo bylo příčinou Vaší poruchy?
To mi pan doktor neříkal, jenom tam chodím 2 x za rok na kontrolu, na krev a podle toho beru buď 75 nebo 100 mg.

Vysoké procento poruch štítné žlázy souviselo, souvisí nebo v budoucnu bude souviset s autoimunitní poruchou.
Naměřená hodnota TSH nebo T4 není vždy zcela směrodatná, slouží spíše jako orientace. Je to hodnota v séru, tedy mimo buňky, ale jaká je situace uvnitř buněk, to je záhada a jen odhad. Časté stesky pacientů, kteří mají problémy a přitom normální laboratorní hodnoty, podporují myšlenku, že se syntetický hormon vůbec do buňky nedostane (nebo jen sníženou měrou) a postupně v důsledku trvale nízkých hodnot se problém přesouvá do chronické fáze.

V tom důsledku může být naplněna ona podstata biochemické poruchy, která pak ovlivňuje u naší pacientky deprese.

V případě protilátek existuje počet otázek a záhad ještě více. Tělo si tvoří protilátky a ty pak útočí na buňky štítné žlázy, ony pak nedokáží tvořit dostatek hormonu.
Endokrinolog tedy chybějící hormon dodává uměle (Letrox, Euthyrox...). Tím vyrovná hladinu, ale neřeší příčinu, ta působí dále a funkce ŠŽ je slabší a slabší. Problém je odsouván na budoucnost. Protilátky mohou samozřejmě mířit i na jiné tkáně, klouby, svaly...
Na dosavadním začátku je poplašený imunitní systém - autoimunitní nemoc - vytvořené protilátky ničí buňky štítné žlázy, ta nedovede tvořit vlastní hormon, v tom důsledku se časem projeví porucha metabolismu, a to i navzdory uměle podávanému hormonu. Důsledkem je depresivní stav podporovaný stresem při rozvodu, na uklidnění deprese je ordinováno antidepresivum, to svým vedlejším efektem vytvoří návyk na lék a podporuje zácpu, ta zase hemoroid.
Souvislosti (vše souvisí se vším): A je tu plíživá nemoc. Dlouhou dobu je všechno v pořádku, testy, pokud jsou vůbec dělány, jsou v mezích normy, a pak najednou je autoimunita pozitivní - a to je již pozdě.
U této filozofie se na věc díváme ještě poněkud jinak. Klubko příčinných řetězců ještě není rozmotáno.
Člověk má jednak tělo, ale také duši. Obojí musí být v rovnováze. Jestliže nejsou v rovnováze - vznikne nemoc. Vyložím tedy pacientce: Vy máte nemoc, pak jste tedy v nerovnováze. Autoimunitní princip znamená, že tělo svými vlastními protilátkami ničí samo sebe. Vaše tělo je naprogramováno sebedestruktivním programem. A pacientka se otevírá a vzpomíná na své dětství, kdy se rodiče rozváděli, a ona prožívala utrpení se svou matkou, která ji ponižovala, nedala jí možnost sebeuplatnění, snížilo se jí sebevědomí, přestala se mít ráda, pomýšlela na sebevraždu a útěky z domova... Celkově vylíčila dlouhou historii.

Hlavní problém vznikl již v dětství, a to konfliktem rodičů, jejich rozvodem, a u tehdejší dívky vznikem sebedestruktivního programu. Ten přijal také imunitní systém, který postupně rozjel kolotoč projevů plíživé nemoci. Pacientka to ovšem brala jako samozřejmost, popsané vztahy a souvislosti nevnímala.

Po rozmotání klubka příčin si má klient celý řetězec prohlédnout, zjistit, jak je dlouhý. Má se poučit z chyb, které udělal, a pak hledat způsoby, jak přičiny odstraňovat. To je přirozená a logická cesta léčení. Jestli dotyčný hledá výmluvy a objektivní argumenty, proč to nejde, pak to skutečně nejde. Jenže jeho nemoc to vůbec nezajímá. Ta si nekompromisně jde svou cestou.

Doslov: Tak jste dočetli, jste dobří(pálí vám to) a za odměnu můžete se jít podívat na videa a zábavu na souvisejících stránkách (odkazy)

http://hitvidea.blogspot.com nebo http://myslivost.blogspot.com


Zdroj: lékaři publikované zkušenosti český internet ke zpracování použit Google Scholar

Člověk a Nemoc. Lékař a Historie. Po absolvování lékařské fakulty se takzvaný lidský rozměr spíše ztrácí. Na fakulty přicházejí lidé ve veliké většině případů altruističtí, nadšení a toužící udělat něco dobrého.

Vyšší věk nemoc a odpočinek na lavičce

Představa pacienta jako sumy orgánů, které je třeba opravit, by měla být minulostí. V současnosti probíhá mezi lékaři diskuse o konfliktu mezi paternalismem a partnerstvím.

„Od starověku až do 20. století lékař jednal s pacientem velmi paternalisticky, tedy stanovoval, co se bude dělat a co ne, jednal jako pater– otec,“- „Je třeba říci, že dříve to ve většině případů pacient vděčně přijímal – vždyť mnohdy neuměl číst ani psát a lékař byl autoritou nejen ve věcech medicínských, nýbrž i všeobecně lidských. 
V současnosti zdůrazňujeme spíše motiv autonomie – pacient má právo sám být architektem své terapie, má právo na volbu lékaře, nahlížení do své dokumentace, má právo žádat o vysazení či nenasazení léčby a podobně.“

V praxi však mnoho pacientů právě o takovou samostatnost nemá zájem, zejména lidé staří a s nižším vzděláním raději nechají rozhodnutí na lékaři. Nevadí jim paternalismus samotný, ale jeho určité projevy, spojené s přezíráním a arogancí u některých lékařů.

Mladí lékaři jsou podle něj vedeni ke vnímání nemocného v jeho biopsychosociálním kontextu, tedy nejen jeho soma, nýbrž i psyché.
 V kursech anatomie se medici sice dozví mnoho nedocenitelných poznatků o lidském těle, ale to je jen část pravdy o člověku, kontakt s živým pacientem na lůžku pak již nemůže nikdy být vědecky neutrální. Jsem velmi rád, že se v našich nemocnicích stává standardem, že organickou součástí lékařského týmu se stává i psycholog nebo dokonce kněz.“

Poznámka autora: Toto nelze zcela potvrdit, vzorem, konsultantem i přítelem mladého lékaře je zkušený lékař osobnost, primář, úspěšný a moudrý lékař v praxi je ovšem často zavalený vydělávám na živobytí a nároky pojišťoven, ne nemocných.


K lékaři chybí úcta, přátelství s ním, pomoc od přízemních starostí. Psycholog to ale neví, necítí se v kůži lékaře, ani nemůže. Něco tak náročného jako medicínské povolání "doktora" nelze nasimulovat. Snad empatie a kamarádství ...

Ze studenta po absolvování lékařské fakulty se takzvaný lidský rozměr spíše ztrácí. Na fakulty přicházejí lidé ve veliké většině případů altruističtí, nadšení a toužící udělat něco dobrého. V průběhu studia však tento zápal poněkud ochladne. „Pak přijde praxe, kolotoč služeb, který ne vždy, ale často vede k vyhasnutí, a lékař může propadnout do cynismu a rutiny. Zajímavé ale je, že u řady lékařů dochází k opačnému procesu: s přibývajícími lety praxe přichází empatie a to, co by se snad nepřesně mohlo nazvat životní moudrost. 

U takového lékaře pak je radost se nechat léčit“ .

Odborník na lékařskou etiku soudí, že empatii se lze naučit: „Ještě před nedávnem byli lékaři trénováni k tomu, aby léčili nemoci, dnes se znovu vracíme k tomu, že lékaři by měli léčit především pacienty.“

Dodávám, že lékaři mají být dobře zaplaceni, aby netrpěli nouzí, pocitem hanby a ponížením od nemocných i zdravých za svoji obětavou práci. Nedivte se. Někteří lékaři jsou velmi citliví k léčení pacienta, ale i k humusovému přístupu veřejnosti.
Nemocného ani příbuzné nemohou poučit ani atakovat už z principu přístupu lékaře k psychopatii jako nemoci a deprivaci nemocí...

Pokračujeme tady na stránce    MEDICINA!