 |
| Železnice na Korsice |
Uteklo mnoho roků, všechno je jinak. Myslím na to, aby nikdy nezmizela ze světa láska. Láska, která není vypočítavá ...
Moderní člověk je smutně sám, truchlivě svobodný a samostatný. Čili jinými slovy, je málo sociálního vědomí, sociální pospolitosti, schopnosti k oběti. Jen aby to moc nebolelo. Všeobecný zájem jen potud, pokud jde souběžně s našimi zájmy, úcta k jiným, jen pokud se tím zvyšuje naše vlastní, láska k jiným jen pokud z ruky a kapsy neubývá, ustupujeme, jen abychom se tím pevněji a šíře mohli rozkročiti a snadněji bližního vytisknouti zpátky, upřímnost jen neškodnou, lacinou a trhovou, lásku k pravdě jako k vepřové pečeni, pokud chutná, ke kráse, pokud dráždí a lechtá, pokud na tom záleží naše renomé atd.Vidíte všude ten úzký pruh, ty malé vášně, ty přízemní touhy. Neumíme se povznést na výši všeobecných zájmů, všelidských potřeb, aby tyto daly směr síle naší vůle, aby tyto zajaly láskou naše srdce, aby tyto podmiňovaly naši práci.
Ovšem - kde je pravda?
"Na čem záleží, je mé štěstí -" řeknou někteří.
Mají pravdu ti zbrklí, přepjatí, nadšení mladí lidé, kteří prý mají vidění prorocká, nebo stáří s tou svou omrzelostí a smutkem vysloužilých, životem udřených koní?
Je hrozné v té bezradnosti. Jsou svobodni a mají pravdu? Či spíše ti spoutaní ohledy, láskou, obětí, povinností, úřadem, mravním názorem?
Smutné závěry intelektualismu, vítězství rozumu, člověk jest to, co mluví, ne to, co jedná, dnešního člověka můžete slyšeti, ne viděti, stačí vám k tomu jen sluch, ne zrak a srdce. Pak se vám jeví moderní, pokročilý, nový.
Životem svým vleče se ve starých formách žití a jeho myšlenky letí daleko napřed. Neříká, že to je vždycky jeho vina. Bývá často též stržen tím obrovským proudem šosáctví, prostřednosti a nápodobení, jenž zaplavuje celou zemi.
Nové myšlenky jako vlašťovky se u nás ukazují, a naši básníci je vítají svými zpěvy, zapadlí sami až po krk do sněhu věčné naší zimy.
Duše není jen fotografická dílna, odkud se vrací pouze mrtvý obraz, mrtvý otisk toho, co se v ní obráží.
Duše jest pole, kde semeno roste do nových úrod a stonásobného užitku.
Ale toto pole musí býti připraveno. Každé bylině se nedaří na každém poli. Pole musí býti připraveno. Tak i duše. Co se zaselo, má vyklíčiti. Každá idea má přejíti jako energie do vůle, a v činu se vrátit jako plod do stodoly života zevnějšího. Stálá přeměna energie a nic se neztrácí.
Zdroj: ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/98
