Osvoboditelé v Praze 1968 |
Rusko se rozhodlo udržet svoji pozici v Sýrii za každou cenu.
Syrský režim socialistické strany Baas byl vždy spolehlivým vykonavatelem teroristických a válečných akcí ve prospěch Moskvy. Jen největším úsilím Izraelců bylo zabráněno vlastnictví jaderných zbraní a snahu Sýrie v této oblasti brzdí jen občanská válka. Teď se na další válečné dobrodružství do Sýrie vydali Rusové. Jejich tolik vychvalovaná údajně silná armáda má ovšem za sebou značný neúspěch ve stále probíhající ukrajinské kampani, jejich hybridní válka se proměnila v chaotickou občanskou válku a Rusům se vyjma problematického uloupení Krymu nepodařilo téměř nic. Možná stojí za to připomenout ruský vpád do Afganistámu, nic nedokáže předvést ruskou armádu v pravém světle jako tato pro Rusy tak nevydařená akce...
Sověti vtrhli do Afghánistánu 24. 12. 1979 a sovětští výsadkáři s jednotkami Specnaz se především zmocnily Salangského tunelu.
Dále obsadily klíčová letiště a vládní telekomunikační uzly v Kábulu. Počátkem roku 1980 byla situace na afghánských sněhem zasypaných silnicích pro sovětská vojska zoufalá (dorazilo 50.000 sovětských vojáků), zejména mezi Kábulem a Termezem, a současně vyvrcholil odpor proti sovětské armádě u průsmyku Salang v pohoří Hindukúš.
Poté, co sovětské speciální komando ze Specnaz zavraždilo prezidenta Amína a jeho syna, Kreml do funkce prezidenta dosadil svoji loutku, a KGB a GRU vytvořily novou afghánskou tajnou službu Chad/Khad, kterou řídily. Do afghánské armády nahnaly sovětské jednotky po rozbombardování vesnice všechny místní přežilé mladé muže, stejně se chovali mudžáhedínové, kteří muže nahnali do svých oddílů.
V roce 1985 Gorbačov ještě vojenské vítězství v Afghánistánu podpořil a sovětský tisk nejprve přinášel obrázky usměvavých sovětských vojáků, kteří v Afghánistánu budují sirotčince.
K roku 1983 Kreml připustil pouze 6 mrtvých vojáků, třebaže v té době měla sovětská 40. armáda již 6 262 mrtvých a 9 880 zraněných. Bombardováním horských vesnic i hustě zalidněných oblastí Sověti začínali každou vojenskou akci – mrtvé Afghánce nikdo nepočítal. Sovětské jednotky byly nedostatečně doplňovány 2x do roka nelegálně branci z Turkestánského vojenského okruhu, kteří za sebou měli pouze 6měsíční základní výcvik. Jednotky v Afghánistánu měly trvalý podstav, branci se svému odvodu snažili zabránit vyplácením vysokých úplatků, zejména z prominentních rodin.
Ve výcvikových střediscích bylo brancům řečeno, že jdou do spřáteleného Afghánistánu bojovat proti čínským a americkým žoldákům, po příjezdu do Afghánistánu však branci brzo zjistili, že jsou sami nenáviděnými okupanty v nehostinném terénu. Branci přišli bez bojové morálky, nebyli jakkoliv motivováni s mudžáhedíny bojovat, strach před bojem zaháněli drogami.
Drogy nakupovali za svoji výzbroj a munici, jiní se stali násilnickými lupiči, a na kontrolních stanovištích olupovali a vraždili afghánské civilisty, zejména kupce, kteří u sebe měli větší finanční částky.
Těžké sovětské ztráty pramenily i z toho, že se občas nevhodně rozmístěné sovětské jednotky postřílely navzájem, zejména v noci. Rádiová komunikace v horách nefungovala, jednotky nemohly komunikovat se svými veliteli, zatímco mudžáhedínové se i na velkou dálku dorozumívali dokonalým signálním systémem splývajícím s okolím.
Sovětští velitelé se spoléhali na letecký průzkum a informace zachycené z radiostanic, taktický průzkum v terénu neexistoval, což bylo hlavní vojenskou slabinou sovětských jednotek v Afghánistánu – jejich průzkum se zaměřoval jen na silnice, takže se jejich vojáci překvapivě ztráceli, či jednotky v průběhu mise nevycházely z údivu, a „úzkoprofilové“ vrtulníky byly sestřelovány jako kachny při honu (až do roku 1988, kdy mudžáhedíni dostali od USA ručně odpalované protiletecké střely Stingers, vládly ruské bitevní vrtulníky Mi-24 HIND zdejším nebesům).
Zato mudžáhedínové se v taktickém průzkumu vyžívali, a byli vždy dobře informováni, využívali i pastevce s dětmi a karavany – Kreml nedokázal zabránit průchodu karavan přes průsmyky z Pákistánu, naložené zbraněmi.
Tanky zde Kreml měl také, ale jejich použití v afghánském terénu bylo nemožné, Afghánistán byl válkou jen pro lehkou pěchotu, jež se držela obrněných vozidel. Sovětští pěšáci v horském terénu nesli výzbroj 16 kg těžkou, se kterou minimálně pochodovali 3 km, a protože se Kreml soustřeďovala na palebnou sílu, nikoliv na přesnost,táhli ještě kulomety o váze 34 kg bez stojánku, granátomety AGS-17 o váze 30,4 kg, a zásobní munici o váze 14,7 kg
Sovětské polní uniformy byly navrženy pro Evropu, nikoliv pro Afghánistán. Sovětské vojenské boty byly tvrdé a hlučné, naprosto nevhodné k pochodům horským terénem – vojáci si proto nazouvali obyčejné tenisky.
Sovětské spacáky nebyly nepromokavé, a navíc byly z bavlny, takže po prosáknutí v deštivém počasí v horách se změnily v těžké koule. Proto žádanou trofejí sovětských vojáků byly spacáky mudžáhedínů „made in the West“ – byly nepromokavé, teplé a lehké. Problémem sovětských jednotek v Afghánistánu byl dále heroin, opium, meningitida, malárie, žloutenka, tyfus, střevní průjem. Sovětské jednotky běžně nevykopávaly polní latríny, a vojáci močili a káleli všude kolem v hromadách odpadků, které vyprodukovali. Nejméně jedna třetina mužů byla v každé jednotce vážně nemocná. Chovali se tak, i když čekali v záloze na mudžahedíny, takže ti sovětskié vojáky cítili již na dálku. Dokonce na svých pozicích i kouřili, přičemž ruský tabák byl rovněž cítit na kilometry daleko. Příděly jídla dostávali v lesklých plechovkách odrážejících slunce, na horách je nebylo kam zakopat, pohazovali je kolem sebe, i na hlídkách. Vodka také působila, takže své spory řešily ručními granáty. Postrádali základní polní disciplínu, nebyli vycvičeni pro boj v horách.
Je nanejvýše pravděpodobné, že další ruské dobrodružství v Sýrii bude mít velmi podobný průběh. I když prezident Putin ve svém posledním projevu tvrdil že hospodářská situace Ruska je jen "kritická" a nikoli fatální a volal po širokém spojenectví proti terorismu brzy bude znát že na takovou akci Rusku dojdou prostředky. Doufejme, že západní svět odmítne spojenectví s Ruskem, bude dále přitvrzovat sankce a trvat na odchodu Rusů z Ukrajiny a hlavně Krymu. Každý akt spojenectví s Ruskem by jen znamenal posílení imperialistických ambic Ruska a udržení Asadova režimu.
Jindřich Čech, sociální sítě