Českoslovenští Němci byli Čechy o veškerý majetek okradeni a vyhnáni.

Jen ilustrační obrázek....z Prahy

Česká protiněmecká nenávist, případně strach z jejich možné nadvlády má hluboké kořeny. Když vysoká šlechta a panovníci zvali do země prostřednictvím lokátorů nové osídlence z mnohem vyspělejší západní kultury, tedy z tehdejších německých zemí a svobodných měst, podporovali jejich přistěhování podobným způsobem jakým jsou dnes investiční pobídky. 

Tito nově příchozí byli vědomostně a technologicky lépe vybaveni než stávající obyvatelé a tak samozřejmě rychleji zvětšovali svůj majetek a stávali se dominantní hospodářskou silou. Drobná šlechta která si nemohla dovolit podporovat takové akce se samozřejmě stavěla k nově příchozím nepřátelsky a vůbec je v jejich závisti nebrzdilo ani to že prospěch z tohoto vývoje měla celá země. V moderní době o nevraživosti česky mluvících vůči německy mluvícím v českých zemích jako první referoval Bernard Bolzano v roce 1816. Božena Němcová v roce 1850 napsala, že Němci českých zemí by měli být vyhnáni za hranice, kam patří, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů. V úřední zprávě z Prahy z ledna 1851 ministru vnitra Alexanderu von Bach se popisovalo: „Rok 1848 způsobil, že se z mnoha jinak hodných a rozumných lidí stali blázni… Fixní idea těchto nemocných spočívá v tom, že Češi jsou vlastně opravdovými pány a vlastníky země; Němci naproti tomu pouze přivandrovalci, vetřelci a kolonisté, kteří se musí ve všem přizpůsobit a podrobit původním obyvatelům, tedy pánům v zemi; rovnoprávnost mezi Čechy a Němci nemůže tedy vůbec existovat, neboť Němci nemají vůbec žádná svoje vlastní práva… 

Jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat pryč ze země a pobít, neboť jen Češi sami mohou a smějí vládnout v této zemi.“ Za přibližně jedno století se Čechům přání vyplnilo: českoslovenští Němci byli Čechy o veškerý majetek okradeni a vyhnáni. Resentiment proti Němcům promítající se do nenávisti proti německé kancléřce a do obav ze ztráty národní samostatnosti pod německým panstvím je dosud v české společnosti, takže by stačilo jen uplatnit populismus a s trochou charismatu zaútočit na pudy českého elektorátu. Vystoupení ČR z EU by pak vmžiku bylo spolehlivě zaručeno.

Na tomto smýšlení vůbec nic nezmění fakt, že vyjma období II. světové války byli vztahy Němců k Čechům přátelské a vstřícné a díky tomu že bylo české etnikum obklopené německými územím bylo ušetřeno konfliktů které zuřily mezi ostatními slovanskými etniky. Nic nemůže víc ilustrovat vztah německých elit shromážděných ve frankfurtském parlamentu k Čechům než dopis Františku Palackému. Oficiální zvací dopis Frankfurtského národního sněmu nikterak nežádal, aby se Češi rozplynuli v německém národním státě. Navrhoval vytvořit spolek svobodných národů, oslovoval Čechy jako bratry a spojence:
„Vaši panovníci nosili německou korunu, vaši muži zasedali v německé radě, vaše města jsou sídlem německého vzdělání a vědy. Byli jsme vaší ochrannou stěnou proti západu, vy jste byli naší záštitou proti východu. Důvěřujte nám, pro nás je národnost posvátnou. Ve jménu práva a svobody… přijměte místo, které vám v našem středu náleží". 

Patrně není třeba dodávat že Češi se k této výzvě obrátili zády.
Výroky tohoto parlamentu také zvláště ležely v žaludku Karlu Marxovi, který je zlobně odsuzoval. Není divu, že lidská svoboda je pro jeho následníky stále nepřítel číslo jedna stejně jako pro české nacionály.

Stále platí co napsal historik Josef Pekař: „Smysl českých dějin je, že Čechové, kdykoli se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí vzápětí nedostatkem rozumné umírněnosti – a to jak v oboru života politického, tak duchovního“.

Jindřich Čech, sociální sítě